Měl jsem kolegyni, která darovala krev po dlouhou řadu let a prý se po tom vždycky cítila skvěle. A proto jsem se ji rozhodl svého času následovat. Ne že bych se pokoušel cítit lépe a doufal, že se tím toho dosáhne, ne že bych cítil nějakou morální povinnost nebo něco takového. Prostě mě napadlo, že bych mohl darovat krev. A protože nejsem žádný přehnaně útlocitný jedinec, nedělalo mi potíže odhodlat se k činu. Tedy zamířit na transfuzní stanici, která navíc není ani daleko od mého bydliště.A byl jsem odmítnut poprvé. Kvůli nemoci prodělané kdysi v dětství, kvůli které jsem v dané době prý krev darovat nemohl, aby mi ji náhodou zase nespustili. Jeden nikdy neví. Takže možná později v budoucnu…Později v budoucnu, po řadě let, už to nevadilo. Jen jsem si musel sehnat potvrzení, že je tomu skutečně tak, že už jsem skutečně onu dlouhou řadu let definitivně zdráv. Což nebyla pochopitelně legrace, protože záznamy zemřelého lékaře po čtvrtstoletí neseženete. Ale vyběhal jsem si vyšetření nové a získal potvrzení, že jsem v pořádku. Takže už jsem krev darovat mohl. Ale pohořel jsem na prodělané rýmičce, od níž ještě neuplynulo aspoň čtrnáct dní.Po čase jsem to zkusil potřetí. A pak počtvrté. A při čtvrtém pokusu jsem se dozvěděl, že vlastně krev jen tak nedaruji, daruji-li ji někdy vůbec. Protože se to prý nesmí minimálně půl roku po pobytu v zemi, kde jsem pobýval a pravidelně pobývám. V Jižní Africe.Zdůvodnění toho posledního odmítnutí mě ale fascinovalo. Kdybych byl preventivně odmítnut s tím, že tam mají značně rozšířené HIV, pochopil bych, že se mi nevěří, že se tam chovám cudně. Kdyby se vymluvili na riziko žloutenky, také bych to bral, protože je tam mnoho míst, která mají k hygieně dost daleko a u nás těžko někdo posoudí, na co jsem tam sahal a co jedl. Důvod byl ale jiný. Že bych ohrozil příjemce mé krve, kdybych si odtud přivezl malárii.Hygienická stanice, naše ministerstva zahraničí a zdravotnictví a snad všechny instituce Jižní Afriky se shodují v jednom. Že je Jižní Afrika snad občas kromě divočiny na jejím úplném severu zemí bez výskytu malárie. Je tam prostě na malárii přenášející komáry moc chladno a ani další skutečnosti jim tam nesvědčí.A tak sleduji na Facebooku, jak jsem naší transfuzní stanicí nabádán, abych daroval krev, obvykle by mě prý využili nebo mě vysloveně potřebují. Ale já sedím doma. A jenom si představuji, jak nějaký malárií nakažený komár letí jenom kvůli mně nějakých tisíc kilometrů napříč JAR, žízní nad Kalahari a mrzne nad jižní polovinou státu, jenom aby mě poštípal. Protože to je jediný způsob, jak bych tam při svých pobytech k malárii přišel.Takže promiňte, lidi. Snad vám nebude má krev chybět. Ale vážně mě na transfúzní stanici nechtějí.